Astor Piazzolla

Astor v průběhu let

Mar de Plata, Argentina, 11. března 1921, okamžik, kdy se narodil Astor Piazzolla.
Jedináček Asunta Manetty a Vicente Piazzolla, také nazýván Nonino. Ve čtyřech
letech se s rodinou přestěhovali do New Yorku, kde žili více než deset let s
výjimkou krátké návštěvy v roce 1930.

Když bylo Astorovi osm let, jeho otec mu pořídil použitý bandoneon (akordeon) za
pouhých 18 dolarů. „Přinesl zabalenou krabici a já jsem byl nadšený, protože jsem
si myslel, že v ní jsou brusle, které jsem si od něj už dlouho přál. Bylo to zklamání,
protože v krabici bylo něco, co jsem v životě neviděl.“

Piazzolla se několik měsíců učil u Andrése D’Áquily, přítele svého otce, což ho
povzbuzovalo a motivovalo, aby hrál na veřejnosti. V roce 1933 navštěvoval Astor
hodiny klavíru u Bely Wildy, maďarského pianisty, který byl žákem Sergeje
Rachmaninova. „Wilda měl klavír. On ani moji rodiče neměli moc peněz. Začal
jsem s hodinami klavíru, protože moje matka mu dělala manikúru a dvakrát týdně

mu posílala obrovskou misku těstovin. Naučil mě milovat Bachova umění,“
vzpomínal Argentinec.

Brzy poté se Astor setkal s Carlosem Gardelem, který se přátelil s jeho rodinou.
Zpěvák mu domluvil brigádu poslíčka novin a balíků. Gardel na něj také naléhal,
aby si zahrál hereckou scénu ve filmu Tango Bar (1935), kde hrál chlapce
roznášejícího noviny. Tato bezvýznamná role poprvé spojila Astora Piazzollu s
jeho budoucím hudebním žánrem.

V roce 1936 se Piazzolla vrátil do Mar de Plata, kde začal působit v několika
souborech. Astor byl tenkrát teenager, který poslouchal sextet Elvina Vadara (stal
se po letech jeho houslistou), který ho okouzlil jeho zvláštním způsobem
interpretace, kterým vyjadřoval tango.

O dva roky později se Astor přestěhoval do Buenos Aires, a poté, co se připojil k
několika ansámblům, dostal jedinečnou příležitost. Připojil se k orchestru Anibala
Troila Pichuca, legendárního hráče na bandoneon, kterého Astor považoval za
jednoho ze svých idolů. Tehdy se psal rok 1939.

Jeho první soubor

V roce 1942 se oženil s Dedé Wolf. Narodili se jim dvě děti Diana (1943) a Daniel
(1944).

V té době byla jeho aranžmá příliš pokročilá. Anibal Troilo je často zjednodušoval,
aby nevyděsil své milongueros (tanečníky), kteří mu vystupovali na koncertech.
Astor oslavil Dianino narození erudovanou skladbou: Suita pro smyčce a harfu.
V roce 1944, když se jeho vztah s Pichucem rozpadl, doprovázel spolu s dalšími
hudebníky zpěváka Francisca Fiorentina.

Poté založil svůj první soubor, který tři roky řídil. Jeho hudební formace byla ve
své době tradiční, naopak byl nesmírně inovativní v dynamických aranžmá a
jedinečných harmoniích.

Tato moderní a odlišná hudba, kterou navrhl mladý kapelník, vzbudila mezi
vyznavači tradičního tanga vlnu zvědavosti.

Roku 1946 složil skladbu El desbande (spěch), kterou považoval za své „První
tango“. Toto otevřelo novou formální hudební strukturu, velmi odlišnou od té
tradiční. Zanedlouho začal psát i hudbu k filmům.

Oo čase začal pociťovat potřebu rozpustit svůj první orchestr. Tím se distancoval
od bandoneonu a tanga. Hledal novou cestu, umění blížící se estetice Bély
Bartóka a Igora Stravinského. Astor se naučil orchestraci u Hernana Scherchena,
když navštívil Buenos Aires a hodně poslouchal jazz. Přál si zvládnout jiný druh
výrazu; proto se ve svých 28 letech věnoval studiu a komponování.

Přesto se mezi lety 1950–1954 vrátil k tangu se skupinou jasně renovovaných děl,
která začala redefinovat jeho styl: Para lucirse Tanguango, Prepárese,
Contrabajeando, Triunfal, Lo que vendrá.

V roce 1953 debutoval v soutěži Fabiena Sevitzkyho třemi symfonickými větami s
názvem Buenos Aires. Dílo zkomponované roku 1951 získalo první místo na Low
Faculty v Buenos Aires a bylo interpretováno Státním rozhlasovým symfonickým
orchestrem pod taktovkou Sevitzkyho.

Ocenění

Následujících 10 let byl Piazzolla na svém vrcholu kariéry. Byl oceněn korunou
během svých turné po Evropě, Jižní Americe, Japonsku a Spojených státech. Stal
se fenomenálně jedinečným na jeho koncertech s kvintety, symfonickými
orchestry, smyčcovými kvartety, sextety a sólových vystoupeních. O tomto
triumfálním období, které trvalo až do roku 1990, svědčí velké množství jeho
nahrávek.

Na počátku osmdesátých let složil skladbu Le Grand Tango pro violoncello a
klavír, věnovanou velkému ruskému violoncellistovi Mstislayi Rostropovičovi.
Poprvé ho Rostropovič hrál o osm let později.

V roce 1983 divadlo Colon, nejvýznamnější argentinská scéna, vzdala Astorovi
zaslouženou poctu představením věnovaným jeho dílu. Při této příležitosti
Piazzolla znovu spojil svůj soubor „Conjunto 9“. Uvedl také sólo svého slavného
Bandoneonového a orchestrálního koncertu s National Symphony, který řídil
Pedro Ignacio Calderón.

V roce 1984 vystoupil se zpěvačkou Milvou živě v Bouffes du Nord a s kvintetem
vystoupil ve Vídni. Koncert nahrál živě na CD.

Roku 1985 byl Astor jmenován slavným občanem Buenos Aires. Toho roku také
představil koncert pro Bandoneon a kytaru s názvem Tribute to Lieja pod vedením
Lea Brouwera na pátém Mezinárodním kytarovém festivalu v Belgii.
Pár měsíců na to obdržel cenu francouzských kritiků Cesar za soundtrack k filmu
Gardelův exil. Byl také součástí jazzového festivalu v Montreux ve Švýcarsku, kde
nahrál s Gary Burtonem „Suite for Vibraphone and New Tango Quintet“.

Central Park, New York

O rok později natočil živé vystoupení s orchestrem sv. Lukáše v režii Lalo
Schifrina. Před nadšeným davem zahrál svůj Bandoneonový koncert a svá tři
tanga pro bandoneon a orchestr. Město jeho dětství konečně věnovalo pozornost

jeho tvorbě. Odráželo se to na nahrávkách editovaných ve Spojených státech
během 80. let jako např. Tango Zero Hour, Tango apasionado, La Camorra, Five
Tango Sensations (con el Kronos Quartet), Piazzolla s Gary Burtonem a jiné.
V roce 1988, několik měsíců po nahrávaní La Camorra, podstoupil operaci
čtyřnásobného by-passu.

Začátkem roku 1986 založil svůj poslední soubor Nuevo Tango Sextet s
neobvyklou kombinací: dva bandoneony, klavír, elektrická kytara, kontrabas a
violoncello.

V červnu téhož roku vystoupil v Opeře v Buenos Aires a absolvoval rozsáhlé turné
po Spojených státech, Německu, Anglii a Nizozemsku.
Koncem roku 1989 svůj soubor rozpustil a pokračoval v sólové hře se smyčcovými
kvartety a symfonickými orchestry.
Časopis Down Beat ho klasifikoval jako jednoho z nejlepších instrumentalistů na
světě.

Na svém vrcholu kariéry ale utrpěl cévní mozkovou příhodu. Po dvou letech 4.
července 1992 v Buenos Aires na následky této nemoci zemřel. Jeho tvorba
obsahuje více než tisíc děl. Byl označován za nejlepšího skladatele své doby, dal
tangu novou a jedinečnou podobu.